…Nechat se inspirovat a připomenout si, že v tomhle tom, převážně materialistickém světě
naše životy mají i druhou složku, duchovní, vyvažující, která by naše životy měla uvádět v rovnováhu. Právě umění nám umožňuje se dotýkat, naší pravé podstaty, toho, kým skutečně jsme.
Jsme TVŮRCI, tvůrci našich vlastních životů, a vše to, co jsme schopni vytvořit, ztvárnit, zhmotnit nad rámec, je jenom toho důkazem.
Tyto dvě složky v našem lidském bytí se navzájem neustále prolínají, střetávají a ovlivňují.
Pro mě jako pro umělce, malíře je setkávání těchto dvou lidských složek velmi intenzivní.
V momentě, kdy se snažím ztvárnit své představy viděného, neboť vůbec není jisté, že to co vidím já je skutečnost, ale na straně druhé, jisté je, že to co vidím já, nemusí vidět i ten druhý, mi dává příležitost vnést do toho něco svého, něco co vidím jenom já.
A to je pro umělce velmi důležitý moment a troufám si říct, že ten úplně nejpodstatnější.
Je to podstata umění, pocit, esence to nedefinovatelné a neuchopitelné.
Můžeme jenom cítit, že to tam je a nic víc, již není třeba.
Mohl bych to ilustrovat slovy českého malíře Antonína Slavíčka z jeho dopisu prof. Jaroslavu Gollovi, podzim 1904)
Antonín Slavíček – malíř (1870 – 1910)
Není to nikdy to, co to je, ale jak a co v tom člověk vidí.
Z malé věci stává se najednou veliká a mohutná,
není to ani ta cesta, ani ta vesnice, ani ten les
je to kus toho vnitřku jen, a to stačí.
Je to ale záležitost velmi záludná přátelé. Je to nikdy nekončící proces, plejáda osobních soubojů, nerozhodnost, hledání a nacházení, aby vzápětí bylo hned vše ztraceno.
Balancování rozumu a citu jenž oba k sobě natahují ruce aby vystihly ten malý okamžik, ten moment, kdy povede se spojit, držet se v záklonu a věřit, že teď se to stalo, je to tu… a s důvěrou aspoň po dobu mrknutí oka se nadechnout , prožít to…a to stačí!
Znáte to?
Attila Vencel
