K napsání tohoto článku mne inspiroval dotaz na Facebooku v jedné skupině o malování, na který jsem reagoval. V dalších řádcích bych vám rád vysvětlil, jak ve své malbě přistupuji k těmto barvám a jak je používám v praxi.
Ujasněme si hned na začátku, že se budeme bavit ve vztahu k malbě realistické, impresionistické, ve snaze zobrazovat přírodu a jevy v ní probíhající.
V případě abstraktní malby, dekorativní či jiné, tyto zákonitosti se mohou obcházet, neboť výrazové prostředky se mohou značně lišit a záměr může být taky zcela jiný.
To nejdůležitější je si uvědomit jednu základní skutečnost, že v přírodě a tím myslím ne jenom v lese, na stráni či louce, ale všude v prostoru, se všechno vzájemně ovlivňuje a nic neexistuje izolovaně.
To, že je něco v prostoru projevené, je díky světlu a bez světla by nebylo barvy. Hlavním zdrojem přirozeného světla je slunce, pak v druhé řadě jsou to světla umělá.
Sluneční světlo je bílé, ale skládá se z dalších součástí, paprsku světla. Toto spektrum je viditelné v duze.
K tomuto poznání došel i Isaac Newton, který provedl manifestaci této skutečnosti při experimentu, kdy umístil za sebe dva trojúhelníkové skleněné hranoly, jež se spojovaly základnami, první hranol rozložil bílé světlo na duhové spektrum, druhý rozložené barvy opětovně sloučil zpět.
Proč je to důležité vědět?
Musíme si uvědomit, že pokud jde o barvy, které vidíme v přírodě a barvy, které mícháme na své malířské paletě, jde o dva zcela různé způsoby míchání.
To v prvním případě je míchání barev optické, nebo taky „Addicí“ – kdy vzniklá směs paprsků se zesiluje, tedy se na-sčítá a mísením barev malířských, jenž je „Substrakcí“, se vzniklá barva zeslabí.
Je to logické.
Tady se pozastavme a přemýšlejme. Pojďme si uvědomit skutečnost, že pokud tomu tak je, tak bychom měli my, jako malíři, s pokorou přijmout porážku před přírodou ve snaze o dosažení dokonalé a přesné spektrální, optické shody s viděným, protože toho prostě nelze dosáhnout.
Světlo je světlo a malířská barva je fyzická hmota složená z částic pigmentu a pojiva. Tečka! Takže to, co my malíři děláme je pomocí svého malířského umu, zkušeností a znalostí, vytváříme pouze iluzi a snažíme se přiblížit tomu, co vidíme. Uff!
Mnozí méně zkušení a vědomí malíři dělají tu chybu, že pro dosažení světlejšího odstínu prostě přimíchají bílou. Tím se ale stane to, že se barva stane chladnější, ztrácí nasycenost a kontrast, jiskru, případně průzračnost a posune se jeho valér, tón. To znamená, že jeho výchozí pozice na stupnici gradace od světlého k tmavému se posune o několik stupňů na vyšší úroveň.
Takže se pak může jevit jako světlejší až přesvětlena, vyšisované bez původní nasycenosti a ztrácí jiskru.
Jak si to představit?
Představte si to, jako by byl obraz monochromatický, to znamená v jedné barvě. Jako když kreslíte pouze tužkou, nebo uhlím a pro vykreslení míst světlejších buď vytíráte, gumujete nebo rozmazáváte prstem a opačně u tmavých ploch, kdy víc tlačíte a nanášíte silnější vrstvu.
Současně si musíme uvědomit, jaký je náš záměr, protože přimícháním bílé barvy na paletě do průhledné lazurovací barvy ztrácí barva svoji průhlednost. Opticky se mění její vlastnosti.
Představte si červenou průzračnou limonádu ve skleničce. Co se stane, když do ní nalijete mléko? Jednoduše přestane být průzračná.
V případě, že chceme získat jemné, pastelové odstíny se zvýšenou krycí schopností, naopak tento postup nám přijde vhod. Opět připomínám, záleží na tom, čeho chceme dosáhnout a jaký je náš záměr.
Celé toto téma má dalekosáhlejší souvislosti, ale rád bych ještě upozornil na způsob míchání.
Pokud mícháme dvě barvy do sebe na paletě, zůstaňme u červené a bílé, tak vznikne barva neprůhledná, světlejší a jasnější. Pokud by ale záměr byl, dosáhnout ještě zářivějšího efektu, pak toho můžeme dosáhnout tím, že přes silnější bílou vrstvu natáhneme tenkou lazurovací vrstvu průzračného kraplaku.
To je opět jiný přístup a dva různé způsoby míchání barev s výrazně odlišným výsledkem
Takže co dělat? Naučte se vnímat svou předlohu, motiv, ať už je z jakéhokoliv zdroje (fotka, malba nebo plein air) tak, jako by byl monochromatický, černobílý a pozorujte, hledejte, kde se nacházejí nejsvětlejší místa, aby pouze tam a nikde jinde ve vaší malbě nedosahovala stejné hodnoty, maximální úrovně světlosti a v druhém případě, to samé platí o hloubce, nebo nejtmavších místech v obraze. U barev pozorujte a vnímejte jejich valér – světelnou hodnotu tónu, úroveň světlosti a tmavosti ve vztahu k okolním barvám v malbě.
Pak bude vaše malba harmonická, barvy budou mít správný valér, nebo jak tomu říkám já, „tón“ a to je mnohem důležitější, než je přesný odstín barvy. To znamená, že barvy budou mít tu správnou hodnotu na stupnici od světlého k tmavému.
Představte si to jako hudební těleso, kde každý nástroj, muzikant, hraje svůj part, ale všichni se drží v určité hladině hlasitosti, aby jeden druhého nepřeřvával a znělo to kompaktně a vyrovnaně.
Bílou používat vždy s nějakou příměsí buď teplých nebo chladných tónů. Podle toho, zda se jedná o světlo nebo stín. Například v případě bílé růže… Bílá na světle bude obsahovat nějaké teplé tóny a bílá ve stínu chladné. Je důležité si uvědomit, že čisté bílou ve skutečnosti nemůžeme vidět.
Co se týká tloušťky nanášených barevných vrstev v malbě, tmavé plochy, hloubku nanášejte vždy tenkou, ředěnou vrstvou a světlé plochy silnější, pastózně.
Převážná část lidí se nedívá očima, ale mozkem. Prostě ví, že je něco bílé, ale ve skutečnosti je to iluze. Oko nemůže vidět 100procentní bílou, protože nic v přírodě ani v prostoru neexistuje izolovaně. Vše se vzájemně ovlivňuje, zrcadlí, odráží, barvy se na-sčítají.
Vychází to ze zákonitostí optického míchání světelného spektra.
Pokud se maluje podle fotek jako předlohy, vyžaduje to již určité zkušenosti a musí být člověk obezřetný, protože fotka lže. Totiž ani fotka ani kamera není schopná zachytit červené spektrum v její plném rozsahu. Takže světlá místa se jeví jako přesvětlena až bílá. Tak by to maloval i nezkušený malíř. Použitím čisté bílé k vyjádření světlých míst, malba bude vyšisovaná, vybledlá, bez jiskry a nasycenosti čistých a jasných barev. Ještě dodám, že fotka lže i ve vzdálenostech, takže chce to zkušenosti.
Obdobné to bude i s hloubkou, tzn. tmavá místa na fotce se budou jevit černá. Takže opět podobné to bude i s černou.
Hloubka v malbě taky musí obsahovat chladné i teplé tóny, tak, jako v přírodě. Takže při použití černé doporučuji přimíchávat například modrou, červenou, hnědou či zelenou.
V souvislosti s černou barvou jsem se taky setkal s názorem, že barvy špiní. Víte v kruzích ruských malířů existuje takové rčení, které v překladu znamená zhruba toto: Čím víc špinavá, tím víc svázaná. Je tím myšleno že kontrast vznikající mezi plochami čistých, jasných barev a špinavými barvami obraz drží pohromadě, svazuje kompozici.
Takže pokud víme, čeho chceme dosáhnout a jak toho dosáhnout, nevidím v tom problém.
Čistě bílá by mohla přijít na plátno jen v případě odlesků, jako nejvyšší tonalita, nejvyšší úroveň světlosti. Taky však velmi individuálně, případ od případu.
Hodně malířů využívá i prosvítání bílého plátna. Určitě bychom v praxi objevili množství specifik pro použití čistě bílé a černé barvy, ale věřím, že jsem vám tímto aspoň trochu rozkryl obzory a obohatil o cenné informace.
Dle mého je nejzásadnější naučit se dívat očima a ne rozumem, podvědomě a automatizovaně reagovat na viděné. Celý proces posunout do vědomé úrovně a přemýšlet.
Ideální je malovat v plenéru, protože tam, se naučíte toho nejvíc. Nabrat tonalitu, přesné odstíny, kompozici, perspektivu a fotku mít pro kontrolu a srovnání. Důležitější je dosáhnout v malbě správnou tonalitu barev, než přesné odstíny barev.
Věřit očím a ne fotce. Pamatovat, v přírodě ani nikde v prostoru neexistuje nic izolovaně, vše se vzájemně ovlivňuje.
Všimněte si, když si oblečete bílé tričko, víte že je bílé, protože jste si koupili bílé tričko. Rozumově to víte, ale nikdy ho nemáte šanci vidět čistě bílé.
Zamyslete se, dívejte se očima a podle toho malujte a zkoušejte. Neustále je prostor se posouvat a učit se novým věcem.
Nezapomeňte, že ty nejlepší zkušenosti jsou ty vlastní.
MALUJTE A MILUJTE
